3. Rozhovor s asistentem trenéra Romanem Maškem

Rozhovor s Romanem Maškem:

Seznam nás, Romane, a řekni krátce něco o sobě a své rodině?

Jsem ženatý a s manželkou Zuzkou máme dvě děti, starší Báru (9) a mladšího Tomáše (7). To ale snad všichni tady víte. Jsem ve znamení Ryb, takže mám rád vodu, klid a ticho. Mé šťastné číslo je 7.

Vlastně jsem místní, protože do roku 2006 jsem bydlel v blízkém okolí Tempa. Pak jsme se přestěhovali do Dobřejovic (blízko Průhonic), ale to nezměnilo nic, protože Barča i Tomáš chodí do ZŠ Filozofská, což je vlastně hned u hřiště.

Pracuji ve společnosti T-Mobile, kde mám na starosti vývoj aplikací. Protože máme sídlo na Roztylech, není to na Tempo také daleko, ale cestou je nutné překonat dálnici a Jižní spojku, tak se cesta stává občas hororem.

Kdy a kde si začínal s fotbalem?

Nejprve jsem si myslel, že to není tak dávno, ale je to skoro 32 let. Začínal jsem, stejně jako táta, v ABC Braník, kde jsem hrál až do dorostu (nejvyšší soutěž byla Pražský přebor). Pak jsem přestoupil do Újezdu u Průhonic, kde v té době trénoval táta v I.B třídě. A tam jsem také skončil, když jsem si v 24 letech na tréninku (kvůli mé blbosti) přetrhal kolenní vazy a tím pro mne skončil velký fotbal. Po dvou operacích jsem schopen dnes hrát hanspaulku, nyní hrajeme 2. veteránskou ligu. A samozřejmě trénuji a hraji Ligu rodičů.

Jak většina z nás ví, Tvůj táta válel za Spartu a v reprezentaci Československa, jak on se dívá na Tebe jako hráče a nyní trenéra?

To asi není otázka pro mne, ale spíše pro tátu. Ale zkusím to…

Asi ze začátku musel být zklamaný, protože jsem neměl ten dar, který má on, talent. Sice jsem se snažil, ale hrál jsem spíše silový fotbal, rychlost, výdrž, bojovnost, ale něco tomu chybělo. Hrál jsem v útoku a díky rychlosti to šlo.

Když jsem přestoupil a začal trénovat pod tátou, tak to občas bylo krutý (znáš to, když chceš trefit balón a …). Tak pro mne trenér (táta) našel místo v obraně a musím přiznat, že to bylo místo, kde jsem hrál nejlíp. Tím jsem Ti ale neodpověděl.

Po tátovi mám lásku k fotbalu a to je to nejdůležitější. Za to já děkuji jemu.

Možná, až tady bude se podívat na Tomáše, požádej ho o rozhovor.
Díky za tip, tak to se ho rád zeptám na pár otázek (pozn. autora)

K trénování ses dostal jak?

To já pochopil dávno, že to bude něco, co by mne bavilo. Už když nás táta trénoval, tak jsme se hodně cestou na fotbal bavili o taktice, trénincích, občas jsem četl knížky, ale jen tak ze zvědavosti.

Nicméně zcela náhodou, když začal Tomáš trénovat tady na Tempu, já jezdil s ním na tréninky (tedy, s úctou k Zuzce jsem ho vyzvedával po tréninku) a na všechny zápasy. Občas mi bylo líto, že jsi na to sám. No a slovo dalo slovo a začal jsem Ti pomáhat, stejně jako Ben. Neříkal bych tomu stát se trenérem.

Jak jsi spokojený na Tempu, měl bys nějaký nápad třeba na zlepšení?

Spokojený jsem, myslím, že na současnou dosti hektickou dobu máme super podmínky na trénování a celkové zázemí je také na dobré úrovni. Dnes nikdo nedostane nic zadarmo, proto je to opravdu perfektní. Ale hlavně je to o lidech, kteří tady dělají maximum a je to vidět.

Já si pamatuji, kdy jsme měli jen jeden balón, trénovali jsme na škváře a myli jsme se u „koryta“ venku. To se s dneškem, naštěstí, nedá srovnat.

Nápad na zlepšení nemám, spíš myslím na zlepšení úrovně trénování, ale to je úkol na Tebe, Bena a na mne.

V týmu máš i svého syna Tomáše, je to výhoda či nevýhoda?

Výhoda to je, že má člověk alespoň opravdu dobrý důvod být na tréninku. Za prvé jsem s ním a za druhé ho mohu nějak ovlivnit. Ale aby to nevyznělo zle, nedělám to jen pro Tomáše. Ale je to ten motor, který mne donutí utéct z práce a věnovat se klukům.

Nevýhoda je to spíše pro něho, jsem na něj určitě přísnější než na ostatní. Je to přirozené, otcovská ješitnost, že Tomáš, jako můj syn, musí být ten nejlepší ze všech, ale také ten pocit „nenadržování“ z pohledu ostatních rodičů, protože také chtějí, aby jejich potomek byl ten nejlepší.

No, nemá to se mnou jednoduché, ale ani já s ním, on je strašný paličák (prostě klasický Štír). Navíc si to teď ještě přečte :-)

Hráčský kádr se v této věkové kategorii dost mění, jak se Ti pracuje s kluky?

Já si myslím, že se bude měnit stále, než kluci půjdou do chlapů, ale bude se měnit způsob, jakým se mění (to je krásná slovní hříčka). Teď je spíš důležité, aby je to bavilo, za chvíli budou muset projít růstem a nesmí jim to uškodit a pak musí přežít pubertu (a my s nimi). Pokud pak stále vydrží u fotbalu, tak jsme to dokázali.

Kluci jsou fajn, snaží se a mají zájem. To, co mne překvapilo osobně, jak je to komplikované a složité jim předat myšlenku, cit pro hru, aby to bylo to, co dělá fotbal krásným. V tom je asi ten největší rozdíl, který odlišuje trénink dospělých a našich kluků.

Pomýšlíš na to, že bys třeba někdy v budoucnu chtěl trénovat na vyšší úrovní (1. či 2. liga, reprezentace)?

No jasně, co Čech to reprezentační trenér :-) Já jsem s tímhle rozhovorem čekal (což ale není omluva), až to bude venku. Já jsem ten pátý neznámý, už jsme s Vlastou K. domluveni :-)

Vážně, nemyslím si to, ale nikdy neříkej „Nikdy“. Mám práci, která mne baví a zároveň mi bere hodně času, takže se snažím urvat co nejvíce pro kluky a to, co mohu dnes, je asi maximum. Takže nemám vyšší ambice, jedině že bychom s kluky stále postupovali výš a výš.

Jak se Ti spolupracuje s trenéry Kamitzem a Mišovičem?

To je zákeřná otázka. Dobře. A jak se trénuje vám se mnou? :-)

Jaké jsou ambice týmu, podle Tebe, před jarním začátkem soutěže?

Jednoznačně vyhrát II. třídu a postoupit do I. třídy. A když se to nepovede, hlavně aby předvedená hra potěšila kluky, nás, rodiče i diváky.

Mojí skrytou (a teď veřejnou) ambicí je, aby kluci začali cítit fotbal a hlavně, aby když jsou na hřišti, a je jedno jestli na tréninku či v zápase, do toho dali maximum. Že to umí, nejednou ukázali a já věřím, že budou ukazovat dál.

Díky za rozhovor a teď již jen si popřát, ať se daří v jarní části soutěže!